Akademická demence

To, že se z muže po svatbě stane gaučák, a z ženy obluda v teplákách a s natáčkama na hlavě, případně po narození dítěte dostane slovní spojení "my dva" naprosto nový rozměr, to je věc asi už všem známá. Stále ale nemůžu přijít na kloub jiné změně - a to, kdy se z akademického vědce stane akademický dement. 

Zbožňuji vědce - staříky. Diskuse s nimi jsou pro mě naprosto neuvěřitelné a inspirující. Nemají potřebu si honit triko, protože další docenturu dělat nebudou, kandidát věd (dnes odpovídající asi plus minus titulu PhD.) jim bohatě stačí, a jestli náhodou ještě za svůj život stihnou profesuru, zlobit se nebudou. Ale ani se kvůli ní nepřetrhnou. A hlavně - nemožnost sáhnout si na další akademický titul si nevybíjejí na svých studentech a tituly méně ověnčených spolupracovnících.

S obdivem a úsměvech na rtech vzpomínám na výrobu svojí bakalářky s jedním právě takovým docentem. První sezení, na kterém jsme s dvojčetem byli oba, začalo tím, že jsme dostali zápočtové testy nových prváků a - hledejte chyby. To, že jsme nervozitou nedokázali ani mluvit, natož přemýšlet, vůbec nebylo pro pana docenta překážkou. Další konzultace se odvíjely v duchu "někde jsem četl, že....bla bla bla (= totální nesmysl)", "a vy si tedy opravdu myslíte, že je to takhle?", "no ty žírné buňky, ty byly objevené u prasat v žíru" atd. atd... V mojí povaze je neodporovat a myslet si svoje. To ale nebyla zrovna šťastná strategie, protože pan docent nadhazoval podobné nesmysly naprosto cíleně a úmyslně a čekal, až ho budu opravovat a obhajovat svoje stanovisko ("jo tak vy říkáte, že ty žírné buňky objevit ten Ehrlich? Aha. No vidíte to.". 

Podobný přístup mají i staří lékaři, kteří se ještě občas v naší nemocnici vyskytnou. Takže pak je možné před vizitou vést s bývalým panem primářem diskusi třeba molekulární genetice, sociálních strukturách etnik, nebo o teorii superstrun. Poťouchle mi během vizity podsouvá svoje myšlenky o zdravotním stavu právě referovaného pacienta a očekává, že je budu rozvádět a dokazovat tím, že jsem schopná něco vymyslet (někdy to zkouší i na našich mladých lékařích, ale ty to většinou spíš vyděsí). A další a další vědci - staříci, se kterým jsem se během svojí studijní i pracovní kariéry mohla setkat.
Naprosto jiná situace ale vzniká, když mi takový bývalý vědec na klinice ulehne. Většina odborníků ve svém oboru většinou při nejmenším ztěžka vydechne, když slyší od svého klienta větu "víte, já tomu taky trochu rozumím, já jsem z oboru". I když tomu tak ve skutečnosti podle studií není, mám pocit, že například Alzheimerovou demencí trpí právě spíše dříve hodně inteligentní lidé. Ta je pro mě stále ještě pochopitelná. Ale naprosto nemůžu pobrat, kdy asi tak může nastat moment, kdy se z milého génia stane obsedantní příšera, která vyžaduje každé ráno natřít své tělo pouze jedinou značkou tělového mléka, ke každé večeři musí mít pudink, k snídani již 25 let snídá pouze bílou Activii, ovesné vločky a teplé mléko. Ale to mléko musí být pouze ohřáté, ne převařené. Osmkrát denně si mě nechá zavolat, aby se ujistila, co má objednáno k večeři. A ráno si mě nechá zavolat hned, protože to na večeři dostala, ale vlastně vůbec nechtěla, protože to už přece 15 let vůbec nejí a nikdy jíst nebude a mám zjednat nápravu (za včerejší večeři? No to víte, paní, to už neopravíme (ale příště mi podepíšete souhlas s tím, co jste si objednala)). Jasně, stejně se projevují i neakademičtí senioři. Ale nějak mám pocit, že právě u téhle podskupina je frekvence podobného chování mnohem vyšší.

Na to, že bych byla raději jenom krásná, a ne krásná a chytrá zároveň, na to jsem už přišla před pár lety (spousta věcí by pro mě byla jednodušších), ale ještě pár takových a jdu snad od vědy úplně pryč.