Jak jsem se seznamovala

Pod vlivem narůstajících pozitivních zkušeností i referencí již nějakou dobu šťastně zadaných na základě inzerátu na seznamce jsem se rozhodla potlačit svůj pocit, že seznamka je pro zoufalce, jsem se rozhodla pro zásadní životní krok - založit si také profil na jedné online seznamce. Pohnulo mě k tomu to, že většina těch šťastně seznámených je vzdělaná a inteligentní i dobře vypadající. Usoudila jsem tedy, že na seznamkách se zřejmě mohou pohybovat i tací, kteří by mohli stát nejen za samotné seznámení.

Na výrobě profilu  jsem si dala opravdu záležet, hlavně na tom, abych při hodnocení sebe sama zůstala objektivní, nic ani nezapírala, ani nezalhávala. Ta záplava zpráv a pozvánek mě hodně zaskočila, ale proč ne - nějak začít musíme, že? Postupně jsem začala selektovat podle způsobu vyjadřování, podle zájmů a podle požadavků. Pryč šli také všichni pisatelé, kteří mě potřebovali vidět hned druhý den ráno (wtf??? :-o Prooooč?!!?) a pochopitelně i ti, kterým jsem, překvapivě třeba kvůli vizitě v práci, nestihla odpovědět během prvních 10 vteřin.  

Po asi dvou týdnech došlo na první setkání. Podle fotky vysoký, štíhlý, lehce arogantně vyhlížející  téměř čtyřicetiletý vysokoškolák, uvádí o sobě, že dobře zajištěný. No proč ne. Pravda, jeho vyjadřování - "juuuu, ona  určitě chce seeeex", "ona určitě chce otěhotnět", "bude maminka, bude, co by dup", "chce hned otěhotnět" mě trochu odrazovaly, ale ok - přece nebudu čekat, že to vyjde hned napoprvé. Ale je třeba do toho skočit rovnýma nohama a nerozmýšlet se. "Co" ale přijelo na schůzku, to jsem žasla. Vysoké ano, vysokoškolské vzdělání jistě měl taky. Ale jinak to byl pán proplešlý, hubený, ohnutý, v oblečení, které se nosilo asi tak v devadesátých letech. Z fotky, jednoznačně maturitní, nezbyl ani ten lehce arogantní výraz. Pán totiž dostudoval VŠ a odstěhoval se zpátky k rodičům, kde je do teď. Celou dobu v kavárně se upejpal, ale také mi stále opakoval, jak je výhodné bydlet u rodičů, nemuset platit nájem, používat pračku a momentálně vlastně ani nepracovat, protože pro ajťáka není práce. No nic. Jedeme dál. 

Za to další, se kterým se viděla, mě naprosto učaroval - vzděláním i profesí něco přesně pro mě! Navíc sladce se usmívající, sportovec - vlastně - sport (a umění) je i jeho práce. Geniální! Že do sebe během první dvouhodinové schůzky zvládl naklopit sedm velkých vodek? No dobře, třeba je nervózní. Že mi po první schůzce řekl, že mě miluje? Ehh? Ale tak no dobře, tanečníci to berou hodně přes emoce. Že přišel na druhou schůzku a už z něj byl etanol cítit? No dobře, byli venku. Ale jinak? Super! Pozorný, zábavný, inteligentní, organizačně schopný. Tak proč mi ale na něm něco nesedí? To začlo vylézat na povrch během prvního společného víkendu. Kromě spousty vypitých vodek "to nějak nefungovalo". Ale hlavně - denně v práci vidím několik svlečených mužů a vím, jak vypadá aktivní sportovec v pětatřiceti letech. Takhle určitě ne. Kontrolní otázka - v jakém je narozen čínském znamení - mě přivedla na možnosti, že by mohlo být 26 (to těžko), 38 nebo 50. Aha. Ale na přímou otázku na věk jsem stále dostávala odpověď "35". No fajn, a kolik mi asi tak zapírá dětí a bývalých manželek? K tomu opakování, jak mě miluje, po dvou týdnech mě na veřejnosti představoval jako svou snoubenku? Cože? To už ale začínalo být opravdu moc. Do dalšího víkendu jsem měla jasno - tudy také cesta nevede. Ani omylem.  Tohle by mě ubilo. Rozhodla jsem se pro razantní řešení a na rovinu jsem na další schůzku sice přijela, ale hned po pozdravu jsem na rovinu vysypala, že opravdu ne, děkuji, známe se měsíc a už mě to přešlo. Nedokážu představit, jak by to mohlo vypadat za další rok. Dostalo se mi (a stále se mi dostává, i když už je to několik měsíců) odpovědi, že si mám přestat dělat legraci, přestat ho napínat, že jsem ho přeci oslovovala "miláčku" a psala, jak je mi s ním příjemně. Ano, v tu chvíli bylo. Ale přešlo to sakra rychle, milý pane.

Třetí, se kterým jsem měla tu čest osobně, byl také sportovec, také vysokoškolák, také o něco (málo) starší než já. Smůla ale byla, že moje kamarády zaujal mnohem víc, než mě. 

Takže závěr - děkuji pěkně. Jako už několikrát jsem se musela přesvědčit na vlastní kůži, že moje přesvědčení je správné a že něco nefunguje a že nejsem seznamkovací typ. A nebo jsem prostě měla smůlu. Ale potkat se hned se dvěma po sobě, kteří o sobě nejsou schopní přiznat pravdu a potom se diví, že se k sobě z mého pohledu nehodíme, když ale přitom jsou takoví a takoví a určitě ještě lepší, to asi o něčem vypovídá. A jako zkušenost mi to rozhodně stačilo.