Jsem romantická duše?

Jednou takhle odpoledne mi maminka volala, jak je jejím zvykem, krátce před mým odchodem z práce, kdy se potřebuju převléct, umýt hrnek od snídaně, uklidit na stole, uklidit zdravotnické oblečení, vypnout kde co... s důležitou informaci - že kvůli mně musela krást.

Původní story však bylo o tom, že v čekárně u lékaře v některém z časopisů, které bývají k dispozici pacientům k ukrácení chvíle čekání, našla test stanovující míru romantičnosti. Jedenáct otázek, možnosti a, b nebo c (kupodivu). I kdybych předem netušila, jak na kterou otázku odpovědět, aby mi vyšlo to, co chci, stejně vím, že obecně uznávanou definici romantika rozhodně nesplňuji. I prošly jsme spolu v klidu celým testem po telefonu a maminka nechápavě řekla "tos mě teda překvapila, myslela jsem, že ti vyjde za á" (= megasuperúplněstrašněmoc romantik). 

No jo - ono se ale do obecně uznávaného romantika člověk těžko vejde, když mu po ukončení několikaletého vztahu připadá jako neskutečně romantická i zmínka jiného muže o tom, že použil pračku nebo žehličku, a to dokonce tak moc romantická, až mi spadne čelist se zasněným úsměvem a oči v němém úžasu zjihnou. Nemálo romantické mi ještě před nedávnem připadalo i zjištění, že muži umí z kuchyňských spotřebičů kromě lednice obsluhovat nejen rychlovarnou konvici, a to i v mojí přítomnosti, ale třeba i sporák a dokonce tento akt dokáží ozdobit nabídkou, že mi pomůžou při vaření! Ona v podstatě může být dostatečně "romantická" i společná cesta autem do práce, zasmát se společně tomu, že jsem při čištění zubů praštila do hlavy o vodovodní kohoutek a nebo - co takové společné nic nedělání? K prožívání romantické chvíle člověk potřebuje "jenom" toho druhého. Ale jinak uznávám - ano - podle obecně uznávané definice romantika jsem h**no romantik.